how was my flight :) ..

Stydím se. Hodně! :) A zároveň se přiznám, že neaktualize byla z časových důvodů jen z části ..

Jsem doma téměř měsíc a půl. Za tu dobu jsem stihla dovolenou v Chorvatsku, filmový festival ve Varech a 14ti-denní tanečně-divadelní workshop u nás na zámku v Plumlově. A několik dalších "malých" výletů od Přerova přes Brno až po Prahu. Myslím, že nikdy předtím jsem nebyla takhle "aktivní" a relativně společenská a musím říct, že si svou novou "zálibu" užívám :) ..

.. ale asi bych se měla spíš vrátit o ten měsíc a půl zpátky a připomenout (si), jaké to vlastně bylo, když jsem po roce vracela domů a zároveň opouštěla místo, které mě (hlavně když se na to dívám zpětně) hodně obohatilo.. poslední dva dny - 16.6 a dopoledne 17tého jsem se sešla se spoustou svých známých, přišli se rozloučit sousedi a pamatuju si, že jsem měla takový zvláštní rozhovor s Ryanem, kdy jsme seděli na schodech před barákem a jen tak "nepřítomně" konstatovali, že je to hrozně divné, že zítra odlítám, že nám přijde, jako by se němlo nic změnit, jako by zítřek měl být další "stejný" den .. Během toho roku, hlavně v posledních měsících jsme si spolu s Ryanem k sobě našli cestu, rozumíme si, je to muj "malej brácha" :) .. a pak už bylo 17tého, den mého odjezdu a z dopoledne je můj nejsilnější pocit ten, že jsem seděla na své posteli a rozhlížela se po tom téměř práznéném pokoji, ve kterém jsem trávila tolik času a bylo to takové to neuvědomění si, co se děje, přestože jsem moc dobře věděla, že jedu domů a vlastně se i těšila.

Po dvanácté jsme vyjeli na letiště, Cindy se se mnou rozloučila už doma, proběhlo to v podstatě bez větších emocí, za celou dobu v tom nebyly na žádné straně slzy a to i přesto, že nám bylo takovým zvláštním způsobem smutno. Na letiště se mnou jel Ron i Ryan, který ze srandy říkal, že je to naposled, co bude muset jet vzadu :D .. Na letišti jsem se celkem bez problémů odbavila a poměrně brzo šla do odletové haly. Tam už se mnou jít nemohli, takže jsme se obajali, Ron mě poprosil, abych mu dala vědět, až budu doma. Po chvilce jsem se dozvěděla, že můj let z Ohia do Atlanty má zpoždění. To mě trošku zarazilo, protože jsem měla mezi tímto letem a letem do Prahy jen asi hodinu a deset minut a tak jsem se šla zeptat na informace, jestli si myslí, že svůj let stihnu a ta slečna mi povídala, že snad ano, ale že kdyby se něco stalo, tak že o pět hodin později letí do Prahy další letadlo, akorát přes Paříž. A dala mi dokonce i lístek :) .. To letadlo mělo nakonec asi 50ti minutové zpoždění. Stala se mi v něm docela vtipná scénka, kdy vedle mě seděla jedna paní a já se jí pak na něco ptala anglicky, chvilku jsme se spolu bavily a pak jsme zjistily, že jsme obě dvě Češky, tak jsme přeskočily na češtinu a mě to v tu chvíli přišlo hrozně nepřirozené. Každopádně mi moc pomohla, protože ona přes Atlantu lítá celkem často a tak mě tak trošku nasměrovala k bráně, že které mi mělo jet další letadlo. Měla jsem zhruba 15min na přestup a přiznám se, že tak rychle jsem snad nikdy nepetala :) .. blbé jen bylo, že jsem na jednom rameni měla příruční tašku a na druhém notebook, takže jsem musela vypadat velmi komicky :). Nicméně jsem to stihla, tak tak, skoro všichni už byli nastoupení v letadle, navíc tomu pánovi, co bere ty lístky ani ten můj nešel narazit, tak se musel zeptat té druhé paní za počítačem, co se děje a ona říkala něco v tom smyslu, že jsem "very fast walker" a že už se mnou v tomhle letadle ani nepočítali :)). Nakonec mě tam samozřejmě pustili a ten pocit, kdy jsem dosedla na svoje sedadlo byl úžasný .. po chvilce jsem se ale pro změnu začala "stresovat" tím, že pokud už počítali s tím, že pojedu přes Paříž, tak mi kufry určitě šoupli do jiného letadla a do Prahy dorazí třeba o den později .. Naštěstí dorazily v pořádku a načas :)) ..

Po 8mi a půl hodinách jsem přistála na Ruzyni, kde na mě už čekal taťka a když jsem si pak sedla do auta, cítila jsem se hrozně zvláštně a hezky. Myslím, že jsem byla docela upovídaná, pamatuju si, že jsem z našeho rozhovoru s taťkou měla super pocit... A pak jsme dojeli domů, před dvěřmi mě vítal transparent "welcome home Terez" a před ním mamka, brácha, babička a děda :) .. Hned za dva dny jsme odjeli do toho Chorvatska a už tam pomalu jsem si začala uvědomovat, že jsem zase tam, kam jsem se těšila .. Momentálně už jsem doma zase tak "přirozeně", že mi někdy připadá, jako bych nikde nebyla. Mám spoustu zážitků, zkušeností, celý ten rok mi psychicky hrozně moc dal, ale už mi to přijde jako taková vzdálená událost, je to zvláštní :) ..