O Vánocích a tak trochu o vztazích :)

Štědrý den už je skoro u konce, já sedím ve svém pokoji obložená čokoládou a cukrovím (od zítřka držím dietu, ještě Silvestr bude volnější a pak už jen zdravě - domluvili jsme se na tom s tatínkem, takže to tak URČITĚ bude :)), poslouchám své Ježíškem právě darované CDčko Alicii Keys a říkám si, že jsou ty letošní Vánoce vlastně fajn. Asi si už nemůžu přát, aby měly stejnou atmosféru, jako když jsem byla malá, už týden dopředu měla v hlavě jen Ježíška a na Štedrý den vždycky čekala na zazvonění jako znamení, že u nás už byl a nechal nám nějaké dárky :). Pamatuju si, že jednou, když jsme na Štědrý den šli odpoledne k babičce a k dědovi a nechali zhasnuté svíčky na stromečku,když jsme se vrátili z návštěvy, byly rozsvícené, byla jsem z toho unešená ..

Letošní Vánoce pro mě byly po roční "odmlce" zase v rodinném kruhu, s tatínkem, s maminkou, s bráchou, babičkou i s dědou a bylo to celé milé - spoustu jídla, krásný svítící stromek s dárky pod ním, Popelka v televizi .. zároveň jsou tyhle Vánoce moje vůbec nejemocionálnější. Moje "vztahová oblast" je jedno velké zklamání v posledních dnech/týdnech. Vlastně nevím, jestli je zklamání úplně to přesné slovo - jsem na jednu stranu opravdu šťastná, protože člověk, kterého mám tak ráda teď prožívá krásné a spokojené období a tím pádem jsem za to ráda i já, na druhou stranu tohle nádherné období neprožívá se mnou ... úplně "nejlepší" na tom je, že mám rozumově podloženo spoustu věcí - to, jaká je mezi námi vzdálenost, to, že momentálně každý z nás chce něco jiného .., ale tyhle všechny "rozumy" jsou té citové stránce úplně jedno ... snažím se to brát tak, že díky jednomu jedinému člověku poznám snad všechny možné pocity, takže až se s nimi zase někdy setkám, možná si řeknu: "jo, tenhle pocit už znám" a možná ... možná už si s ním budu umět lépe poradit :) .. Tenhle člověk, o kterém tu mluvím je jako Anděl! Je krásný, je chytrý, sympatický, neuvěřitelně talentovaný a jako by on sám o sobě nebyl úžasný, má i naprosto báječnou rodinu ... jeho maminka je tak nádherný člověk, moc jsem si ji oblíbila a o to víc mě teď mrzí, že ji asi dlouhou dobu neuvidím. Ale za tu relativně krátkou dobu se mi vryla do paměti a do srdce a ač to možná zní trošku přehnaně, tak nějak jsem ji "postavila" vedle svojí maminky a už tam bude mít asi vždycky svoje místo.

Přiznám se, že nevím, co a jestli ještě vůbec něco mě s tímto "ideálním" a pro mě osudovým člověkem čeká, sama v sobě jsem zatím přesvědčená o tom, že jsme si poslední slovo ještě neřekli. Ať to je teď jakkoliv, jsem mu vděčná za milion věcí, změnil mi pohled snad na všechno a jsem "pyšná" na to, že jsem měla tu čest se s ním potkat, alespoň částečně ho poznat a že i po všech těch "pocitových fázích" k sobě máme pozitivní a krásný vztah.. přesto musím dodat, že je čas pohnout se z místa. Dopředu. A jeho, alespoň v určitém slova smyslu, nechat "za sebou" ..